Poslední kabriolet

1. Polykám Anasucho a zahřívá mě E7dech, 
   říkám si: Hmi"Tak už toho jednou provždy E7nech," 
   vždyť zase Anepřijde a budu si E7plést 
   rafičky Hmihodinek a ulice E7měst, 
   nikdy nic Aneřekne a nechce si Hčíst, 
   když poštou Hmiposílám jí za listem Elist, 
   a kdyby viděla, tak bude se Asmát, 
   jak růže Ekradený Hmistrkám za kaE7bát. 

R: Poslední Akabriolet, F#miohoDhó, jsem já, a E7je mi sto let, 
   jsem křeslo s Atíhou hosta, F#miod jedné Dsčítám do sta,E7 
   poslední AJuan jsem DonF#mi zvon zvoní D"don-diri-E7don" 
   a E7hvězdy nad mou Hmihlavou E7střídají levou a Apravou. 

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát, 
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád, 
   někdo by plakal, jiný do něma pil, 
   někomu v počítači náhodou zbyl, 
   možná nás dělí jen pár směšných pater 
   a je to něco jako pravidla her, 
   vždyť každá víra staví do prázdna most, 
   a spadlých mostů - těch už bylo dost. 

R: